Inflační cíl ČNB 4 % - science fiction?

Není to tak dávno, co Česká národní banka přešla na nový inflační cíl. Původní cíl tři procenta s tolerancí plus mínus jeden procentní bod byl snížen na dvě procenta. Přechod na nižší inflační cíl na začátku tohoto roku byl tak hladký, že si ho všiml jen málokdo. Paradoxně centrální bance pomohla ekonomická recese, která stlačila inflaci až pod nový inflační cíl.

Před třemi lety (přesně v březnu 2007), kdy Česká národní banka vyhlásila nový dvouprocentní inflační cíl, byla meziroční míra inflace na úrovni právě dvou procent pro mnohé ekonomy synonymem cenové stability, laicky řečeno inflací „tak akorát“.

Světová hospodářská krize ale povzbudila odbornou diskusi na téma cenová stabilita a odpovědnost centrálních bank za vývoj nejen úzce definovaného indexu spotřebitelských cen ale také za vývoj cen aktiv. Ačkoliv v odborných kruzích se už delší dobu vedla debata o tom, zda-li je vhodné rozšířit zorný úhel centrálních bank o vývoj cen aktiv a jak to popřípadě udělat, v praxi se významné centrální banky stále orientovaly pouze na spotřební inflaci. Ukazuje se, že centrální bankéři žili ve falešné iluzi, že lze pomoci stabilního a nízkého růstu spotřebitelských cen dosáhnout dlouhodobě stabilní ekonomiky a trvale rostoucí životní úrovně. Největší poválečná recese ale odhalila, že nestačí sledovat na obrazovce vývoj indexu spotřebitelských cen, ale že je nutné také sledovat další proměnné jako je vývoj cen nemovitostí a cenných papírů stejně jako úvěrovou politiku bank. Spotřebitelská inflace a inflace cen akcií jsou dvě spojené nádoby – klesá-li hladina v jedné nádobě, ve druhé naopak roste. Mezinárodní měnový fond – strážce stability finančního systému ve světě – se proto ujal iniciativy a začal se zamýšlet nad rekonstrukcí dosavadního rámce fungování centrálních bank. Jedna z myšlenek, se kterou Mezinárodní měnový fond přichází, se týká inflačního cíle. Ten by měl být zvýšen – třeba na čtyři procenta – aby centrální banky měly větší prostor pro manévrování, zasáhne-li ekonomiku nějaký velký šok. S vyšší inflací budou také vyšší průměrné nominální úrokové sazby a případná deflace bude hrozit z větší vzdálenosti. Vedle toho by centrální bankéři měli rozšířit arzenál svých zbraní proti ekonomické nestabilitě. Vedle standardně používaných úrokových sazeb by měli častěji přemýšlet o správném nastavení pravidel pro podnikání ve finančním sektoru. Představa fondu je asi taková, že centrální banka si vedle spotřebitelské inflace bude hlídat i vývoj cen aktiv a finančního sektoru jako celku, aby zajistila cenovou stabilitu v daleko širším rozsahu, než to dělala doposud.

Co z toho plyne pro nás? Dost možná, že se staneme někdy v budoucnu svědky přehodnocení cenové stability ve směru vyšší inflace. A pokud Evropská centrální banka a Evropská komise vyslyší volání po vyšší inflaci, pak i Česká národní banka (pokud už v té době nebude Česká republika členem Evropské měnové unie) se vydá stejným směrem. Ač se tato možnost zdát být  zatím hypotetická, pro mnohé vlády světa může být přitažlivá už jenem proto, že vyšší inflace a vyšší nominální růst ekonomiky pomůže splácet nahromaděné vládní dluhy. Jakémukoliv posunu inflačního cíle musí ale předcházet vyhodnocení přínosů a nákladů vyšší inflace. Inflace je dobrý sluha ale zlý pán.

Helena Horská

Analytička Raiffeisenbank a.s.

Publikováno E15 25.2.2010