Když nás ekonomická paradigmata omezují

Ekonomické školy od keynesiánství po monetarismus či fiskální teorii cenové hladiny a strukturalismu nám samy o sobě nepomohou v hledání receptů na současné problémy Evropy. A hned vysvětlím proč. Evropská centrální banka přijala hybridní režim cílování inflace kombinovaný s cílováním množství peněz v ekonomice (z důvodu německé nostalgie k monetarismu). A cílování inflace vychází z tzv. „nového konsensu“ – nového keynesiánství, které zjednodušeně řečeno předpokládá, že:

•  centrální banka má kontrolu nad úrokovými sazbami
•  množství peněz v ekonomice se přizpůsobuje úrokovým sazbám, produktu, preferencím apod.
•  centrální banka úrokovými sazbami ovlivňuje spotřebu a investice, tudíž i ekonomiku
•  inflace s poklesem nezaměstnanosti postupně v krátkém období klesá
•  pokles ekonomiky zapříčiňuje zpomalení inflace, zatímco oživení ji naopak probouzí
•  cena práce (jednotkové mzdové náklady) je významný zdroj inflace
•  inflační očekávání jsou spolehlivým ukazatelem směřování budoucí inflace a mají sílu pohnout skutečnou inflací přes sebenaplňující se očekávání
•  fiskální politika je ukázněná, předvídatelná a důvěryhodná („fiskální nedominance“) …

A jistě by se dalo pokračovat…. Už při letmém pohledu na tyto klíčové předpoklady účinného působení měnové politiky nejednoho čtenáře napadne, že mnoho z těchto bodů poslední dobou nefunguje vůbec nebo jen omezeně. Pár příkladů za všechny. Má se za to, že centrální banka má pod kontrolou nejen množství peněz ve své bilanci (v případě ECB aktuálně okolo 2 bilionů eur) ale skrz úrokové sazby i „množení“ peněz prostřednictvím úvěrů. Evropská centrální banka (a nejen ona) o tento vliv během poslední finanční krize přišla. Jakžtakž ovlivňuje tržní sazby, zato ne a ne rozhýbat úvěrový kolotoč.
Proč to nejde? Protože na evropský bankovní systém spadl balvan v podobě zpřísňující se regulace a výrazně větší nejistoty ohledně budoucího vývoje. Balvan se podaří rozhýbat a odvalit až ve chvíli, kdy se regulace ustálí a nejistota z toho plynoucí se rozplyne. Nemá to nic společného ani s monetarismem ani keynesiánstvím ani se strukturalisty. Nejblíže tomu je teorie „bilanční recese“, která ale zase neřeší jiné problémy. Například to, že si centrální bankéři zvykli se spoléhat na inflační očekávání jako na spolehlivý indikátor budoucího vývoje inflace, který bude včas varovat před hrozbou deflace.
A ouvej, inflační očekávání jsou tak zahleděná do minulosti, že podle nich euru žádná deflace nehrozí. A tomu i guvernér M. Draghi ještě na jaře věřil. Další problém: vztah mezi růstem ekonomiky, nezaměstnaností a inflací přestal fungovat, jak jsme byli zvyklý doposud. Ekonomika sice roste, ale po tak dlouhé recesi pomalu. Nejistotou obklopení podnikatelé nenajímají tolik zaměstnanců, kolik by normálně najímali. Nezaměstnanost tak klesá pomalu. Výraznější růst mezd je v nedohlednu (firmy úpěnlivě hlídají své náklady). Inflace chřadne z nedostatku základních živin.
A strukturální reformy? Problém strukturálních reforem je ten, že nejprve bolí, až pak léčí. A jak pověstný výrok ekonomického velikána J.M.Keynese říká: „V dlouhém období jsme všichni mrtví.“ Voliče po celé Evropě už unavuje nekončící diskuse nad potřebou seškrtat mnohé výdobytky sociálního státu, utáhnout si opasek a být připraven měnit zaměstnání, stěhovat se za prací, akceptovat snížení pracovního úvazku apod. Jako ekonom fandím změnám, které podpoří pružnost ekonomiky a odstraní zbytečné překážky podnikání v podobě byrokracie, zbytečných norem a regulace, realita je bohužel taková, že odřezávání přebytečného tuku ve státní správě i v soukromém sektoru sakra bolí a je proto velmi nepopulární. Kdo z nás je připraven obětovat kousek svého pohodlí ku prospěchu většiny? A proto dopadají demokratické volby tak jak dopadají.
Co z toho plyne pro ECB? ECB by měla napnout všechny síly k tomu, aby pročistila kanály, kterými její opatření proudí do ekonomiky a ovlivňují chování ekonomických subjektů. Dokud budou kanály zanesené nebo ucpané (nejistým dopadem nových regulatorních změn či výjimečně silnými podnikatelskými riziky), nebude nám žádná měnová politika vonět pod nosem.

Vyšlo 12.9.2014 v Macháčkově výměně https://dialog.ihned.cz/machacek/c1-62782770-ktera-ekonomicka-skola-zvitezi-nad-recesi